Kdo jsem

raconteur

Žádné výmluvy!

Narodil jsem se v Brooklynu v New Yorku. Jako dítě jsem byl vždy trochu rebel, zkoušel jsem systém a hledal hranice toho, co je ještě možné. Kvůli své neukázněnosti jsem nikdy nedostával od rodičů kapesné, takže jsem si musel vydělávat, jak se jen dalo. Když mi bylo jedenáct, prodával jsem ve škole sladkosti, pak jsem jako teenager hlídal děti a od třinácti až do šestnácti let jsem každý den rozvážel noviny. Všechny takto těžce vydělané peníze jsem utratil za svůj koníček a posléze malý byznys – sbírku baseballových karet (pokud chcete získat představu o tom, čím jsem tehdy žil, podívejte se na www.oldbaseball.com). Čtením a učením statistik na těchto kartách jsem si zkazil zrak, ale díky nim jsem nevyrůstal na ulici a později mi zaplatily rozsáhlou sbírku knih a první dvě cesty do Evropy.

Jako dítě jsem se kupodivu (nebo možná podle očekávání) vždy cítil lépe s mnohem staršími lidmi. Většinu svého dospívání jsem strávil s dospělými při různých činnostech – od sportu přes hudbu až po filozofii. Dnes naopak tíhnu k mnohem mladším lidem. Mám o tom teorii, ale tato stránka není disertační práce, takže se prozatím budu držet faktů.

Přestože jsem uměl číst už ve čtyřech letech, nikdy jsem se nijak zvlášť nestaral o formální vzdělání. Během vyučování jsem dělal vtipy a šel na nervy učitelům. Asi by mě byli vyhodili ze školy, kdybych neměl tak výborné výsledky u zkoušek. Na střední škole jsem byl kupodivu přeborník v matematice a tři ze čtyř státních zkoušek jsem udělal na 100 %. Kéž bych se tehdy víc věnoval přírodním a společenským vědám, které mě zajímají nyní!

Nakonec jsem dosáhl vynikajícího výsledku při přijímacích zkouškách na univerzitu a byl jsem přijat na poměrně exkluzivní SUNY v Binghamtonu. Toto období mě utvářelo, protože jsem si mohl sám vybírat předměty a zkoumat své možnosti po společenské i intelektuální stránce. Kromě toho, že jsem objevil buddhismus a meditaci, jsem žil intenzivním společenským životem a zúčastnil se tolika večírků, že si je ani nelze zapamatovat. Zkoušel jsem předměty ve všech oborech a hledal, co mě nejvíce nadchne. Psychologie byla příliš vědecká, dějiny příliš staré, statistika příliš statistická. Oblíbil jsem si literaturu, filozofii a lingvistiku. Když jsem si měl vybrat hlavní zaměření, sečetl jsem všechny body. Nejvíc jsem jich měl v literatuře a filozofii, takže jsem skončil s dvojitou specializací. V literatuře jsem se zaměřil na rétoriku, která mi je užitečná dodnes.

V roce 1988 jsem  měl potřebu cestovat a semestr jsem studoval v Londýně. Pracoval jsem ve školní kavárně a v typické anglické hospodě, abych potkával místní lidi a vydělal si nějakou tu libru. Samozřejmě jsem si koupil kolo a rychle jsem se zorientoval po městě.

Po skončení semestru bylodost chladno, než abych se vydal na cestu vlakem napříč Evropou. Rozhodl jsem se přečkat zimu v Holandsku, protože to byla nejlevnější země v západní Evropě. Po příjezdu do Deventeru, roztomilého městečka, jsem se ubytoval v malém bytě vedle hlavního náměstí. O týden později jsem si našel práci dobrovolníka ve studentském klubu, spřátelil se se spoustou lidí a rozhodl se naučit holandsky. Co jiného bych v Holandsku přes zimu dělal? Bylo mi 22 let, byl jsem nezkušený a plný očekávání.

Březen 1989 – květen 1989: Dvouměsíční cesta vlakem Eurail po Evropě. Pamatuji si ji, jako by to bylo včera, ale nebudu vás zatěžovat zaprášenými podrobnostmi…

Následoval odlet domů do New Yorku právě včas na promoci. Vzpomínám si, že jsem se tehdy vůbec netěšil, že budu zpátky v Americe. Nechtěl jsem se zavazovat k ničemu příliš vážnému, tak jsem vzal práci, kdy jsem rozvážel tekutý kyslík do domovů pacientů nemocných rakovinou a AIDS. Díky znalosti ulic New Yorku, svému přístupu k pacientům a ochotě jezdit autem s vysoce hořlavým materiálem, jsem si vydělal dost peněz na to, abych se vrátil zpátky do Evropy.

Září 1989 – listopad 1989: Dvouměsíční cesta vlakem Eurail po Evropě II – „akademická“ cesta.
Abych ospravedlnil svůj návrat do Evropy, rozhodl jsem se získat někde na starém kontinentě titul magistra. Kromě  jiných lumpáren jsem navštívil spoustu univerzit a hledal zajímavé místo pro studium.

Amsterdamskou univerzitu (UvA) jsem si vybral nejen proto, že jsem už uměl mluvit holandsky, ale protože univerzitní knihovna měla nejvíce anglicky psaných knih ze všech univerzit, které jsem navštívil. Neměl jsem v úmyslu zůstat v Holandsku po skončení studia, ale došly mi peníze a nic mě nenutilo k odjezdu.

Mezi mými  profesemi během dalších osmi let v Amsterdamu bylo vaření v různých restauracích, dohlížení na bar Pekelných andělů, podnikání v sestavování životopisů klientů (udělal jsem jich 78!) a pokus o rozjezd restaurace se zdravou výživou (v tom jsem naštěstí neuspěl). V roce 1996 jsem začal pomýšlet na změnu.

Můj učitel jógy se mi zmínil, že slyšel o práci učitele na jisté ekonomické škole. Učitelství jsem si nepředstavoval, ale práci jsem potřeboval. Při přijímacím pohovoru se mě koordinátor zeptal, co vím o ekonomii. Díky nočním rozhovorům, které jsem na koleji vedl se svým spolubydlícím specializovaným na finance, jsem na něj mohl dostatečně zapůsobit v jeho jazyce a on mi na místě nabídl práci. První den, kdy jsem prožil nadšení z přednášení posluchárně plné studentů, jsem poznal, že být lektorem je můj osud.

Po dvou letech na Amsterdamské akademii bankovnictví a financí jsem se rozhodl, že je čas prozkoumat nové teritorium. Dosáhl jsem určité znepokojivé úrovně pohodlí a pocítil potřebu cestovat dál. V roce 1999 jsem se přestěhoval do Prahy, kterou jsem si již před lety zamiloval. Znovu jsem stál před úkolem najít si přátele, práci a naučit se další jazyk.

Začal jsem vést intenzivní kurzy angličtiny po celé České republice pomocí sugestopedické metody, s níž jsem několik let experimentoval. Měl jsem to štěstí, že mým mentorem byl Lonny Gold, mimořádný propagátor sugestopedie. V roce 2002 mne pozval, abych ho doprovázel při dvouměsíčním programu v Číně. Čínu, konkrétně tropický ostrov Hainan, jsem si okamžitě zamiloval. Naučil jsem se pít zelený čaj a kokosové mléko, jíst správně mango a užívat si snad všechny známé způsoby osobní dopravy.

V té době mě můj kamarád, pracující ve Fiatu, požádal, abych vedl kurz komunikace pro jeho kolegy. Najednou jsem se stal školitelem vedení společnosti. Takového kurzu jsem se dosud nezúčastnil, takže jsem nevěděl, co přesně dělat; jednoduše jsem sestavil program, o kterém jsem si myslel, že se účastníkům bude líbit. Kurz měl velký úspěch, firma si mě najala znovu a doporučila mě svým partnerům. Nyní se věnuji rozvíjení a poskytování školicích kurzů pro malé i velké společnosti. Tyto semináře o komunikaci a osobním rozvoji jsou mojí novou pýchou; když mám tu čest školit skutečné profesionály v jejich oborech, pocit uspokojení je ohromný. Je to existenční trénink. Díky své nekonečné touze po vědomostech a sebezdokonalování jsem se při této práci hodně naučil. A měl jsem to potěšení školit tolik lidí, aby se stali lepšími manažery.

Od ledna do března 2007 jsem cestoval po Indii, kde jsem poznával další způsoby komunikace pro jednání s lidmi z tak odlišných kultur. Vzhledem k tomu, že obvykle cestuji sám, musím neustále zůstávat flexibilní. A musím za každou cenu přežít. Uspořádal jsem několik jednodenních seminářů v Dillí a s potěšením jsem zjistil, že účastníci z Indie jsou nároční. Pokládají hodně dotazů a požadují hodně praktických ukázek. Kéž by všichni klienti byli tak pozorní!

V létě 2009 jsem byl pozván, abych učil 10týdenní kurz v Nanjingu v Číně. Výsledky byly výborné: zkoušku složilo 19 posluchačů z 19, takže byl uspořádán další kurz a byl jsem požádán, abych zůstal o 10 týdnů déle. Tato práce byla vyčerpávající, ale přínosná. Ve volném čase jsem se snažil naučit co nejvíce čínsky. A díky „couchsurfingu“ (http://www.couchsurfing.org/people/hower) jsem si našel místní přátele a podělil se o zážitky.

Teď jsem zpátky v Praze a kromě svých kurzů a koučingu se věnuji několika dalším projektům. Mimo jiné copywritingu pro farmaceutické společnosti, psaní textů pro hudebního skladatele, pomoci při financování zdravotního projektu a vůbec všemu, co mi umožní nezahálet a procvičovat mysl.